Na počátku bylo slovo a to slovo bylo - P. Jaroslava Mikeše. On byl ten první impuls, díky kterému jsem mohl prožít víkendy pro "Otce a syna " a  pro " Otce a dceru" se všemi našimi sedmi dětmi. Zvlášť u synů cítím, že to našemu dospěláckému vztahu velmi prospělo. A u dcer - nezapomenutelné chvíle se svou princeznou, kdy pokaždé nechyběla dramatická zápletka. Úžasní organizátoři, úžasní spoluúčastníci... Za mě 10 z 10 bodů. Děkuju!

Když za mnou táta poprvé přišel s otázkou, jestli bych s ním nechtěla jet na víkend Otec a dcera, měla jsem smíšené pocity. Wow, tátovi na našem vztahu opravdu záleží a chce si udělat čas jen na mě. Ale zároveň – nebude to trapné? O čem se budeme bavit. Nakonec jsem ale řekla: „Jasně, tati.“ Cítila jsem, jak moc je to pro něj důležité a nechtěla jsem ho zklamat. My jako dcery potřebujeme od svého otce mnohem víc, než si často uvědomujeme – potvrzení toho, kým jsme, porozumění, důvěru… a někdy i trochu volnosti. A otcové? Těm záleží hlavně na tom, abychom byly šťastné. Možná to neumí vždycky říct, ale o to víc to ukazují svými činy.  A jedním z těchto činů může být i tento víkend. Času stráveného s tátou nemusí být mnoho, ale zároveň vždycky je dost na to, aby vzájemný vztah stálo za to budovat. Během těch několika dnů jsem si uvědomila, jak vzácné je mít otce. Ještě vzácnější je mít otce, kterému záleží na vztahu se svou dcerou. A úplně nejvzácnější je mít ho po svém boku.

Jsem otcem čtyř dcer a měl jsem možnost se třemi z nich absolvovat setkání Otec a dcera. První dcera dospěla dřív, než se zvěst o této akci ke mně donesla. Kdyby akce nebyla úspěšná, nepsal bych o ní. Ale že každá další dcera ráda šla, podpořena svědectvím té předchozí, už říká mnoho. Nejmladší dcera a poslední setkání bylo nejlepší ze všech. Udělal to taky rozdíl jediného dne navíc, který jsme měli k dispozici. Každý vztah je něčím jiný. Samostatný výlet by nepřinesl tolik podnětů, jako setkání s určitou vtisknutou formou, navíc podpořené sounáležitostí, že ostatní tátové vnímají mnoho věcí podobně, ne-li stejně. Skutečně i návrat domů pokaždé znamenal výrazný pokrok, na kterém se dalo dál budovat.

Měl jsem obavy tam jít s dcerou, která se už zajímá o kluky a nemá zájem trávit s tátou víkend, protože do všeho kecám. Nakonec se ukázalo, že to předčilo moje očekávání a já si uvědomil, jak mám super dceru. Začal jsem se na ni dívat jinak a snažil jsem se dívat i z jejího pohledu. Jsem rád, že jsem tam s ní byl a že vůbec něco takovýho existuje. Doporučuji to všem otcům, kteří mají dceru.

O víkendu jsem se dozvěděl z internetu, přišla mi myslím nějaká nabídka z centra pro rodinu nebo z Exodu. Chtěl jsem na ten víkend jet, protože i se synem jsem na jednom byl (jeskyňaření) a dceři jsem chtěl taky věnovat svůj čas a něco s ní prožít - jen my dva. Postupně si začíná budovat svůj svět a taková příležitost už by nemusela nastat. První rok jsem se přihlásil moc pozdě a na víkend jsme se nedostali. Zato další rok to vyšlo. Moc jsem se na ten víkend těšil. Dcera jela tak trochu kvůli mně, ale víkend prožila úžasně a vzpomíná na něj velice ráda.

Ze začátku se mi vůbec nechtělo, protože jsem měla už vlastní plány a bylo mi čerstvě 17 let, a to už prostě není nic pro dospívající holku, nebo aspoň jsem si to myslela. S tátou jsem měla chvílema docela komplikovanej vztah, vzhledem k tomu, že jsem cítila z jeho strany, jak se nechce přenést přes ten fakt, že už nejsem jeho malá holčička. Chápala jsem ho, ale on je východňar a je tvrdohlavej a nenechá si nic říct. Takže to s ním někdy bylo vážně peklo pod jednou střechou. Ale tyhle 4 dny diktatury a tyranie se vyplatily a já s tátou jsme měli zase obnovenej vztah. Díky tomu, že tam bylo několik otců a dcer, tak jsme každý mohl poznat několik různých pohledů a vím jistě, že se nám oběma otevřely oči. Nerada to přiznávám ale doporučuji tento program.